Oldřich Urban pracoval jako klempíř, dokud v roce 1999 neskončil po vážném úraze na invalidním vozíku. Přečtěte si zajímavé vyprávění nejen o zranění a následné léčbě, ale též o přístupu české medicíny ke kvadruplegii a neocenitelné pomoci zelených potravin:
Můžete se čtenářům na začátek představit?
Jmenuji se Oldřich, je mi 44 let a jsem vozíčkář. Nejsem vozíčkářem od narození, na vozíku žiji 19 let. Do 26 let jsem chodil a žil normální život chodícího člověka. Prožil jsem krásné dětství na vesnici blízko města Lanškrouna.
Až skoro do dospělosti jsem se příliš o význam stravy pro lidské tělo nezajímal, jedl jsem, co mi chutnalo, vlastně jsem vyrostl na domácí stravě, která byla pro život na vesnicích v té době typická. V každém druhém stavení na vesnici se chovalo prasátko a zvířectvo všeho druhu. Rodiče nám často na svačinu do školy mazali chleba se sádlem a se škvarky. Dnes se nad tím pousměji, protože v dnešní době je chov prasátek na vesnicích spíš výjimkou.
Kdy se vám stal onen úraz?
Úraz se mi stal v roce 1999. Byl jsem zvyklý tvrdě pracovat, vyučil jsem se klempířem, a i když to byla práce náročná, tak mě nesmírně bavila. Byla mým koníčkem. Na stavbě se pode mnou ale probořilo lešení a v mžiku jsem přestal chodit. Můj život se od té doby zcela změnil. Při pádu jsem si rozdrtil krční obratel, došlo k poškození míchy a ochrnul jsem od prsou dolů, včetně rukou, které zůstaly ochrnuté částečně. V jednom okamžiku se ze mne stal kvadruplegik. Nejspíš si umíte představit, jak radikální změna to je, když jakožto velmi aktivní člověk usednete natrvalo na invalidní vozík. Je to opravdu radikální obrat.
Muselo to být těžké…
Na vozíku jsem spousty let, čím déle na něm jsem, tím vzdálenější je mi doba, kdy jsem chodil. Začátky byly těžké, každý vozíčkář tím musí projít. Hodně záleží na tom, jaký kdo je člověk. Buď vás to zlomí, nebo naopak donutí se rvát se životem ještě víc než dřív.
Jak probíhala léčba bezprostředně po úrazu?
Víte, jaká je dnešní medicína? Popíšu to z vlastní zkušenosti. Pokud jste na vozíku, jste pro lékaře vlastně vážně nemocným člověkem a jako takový potřebujete brát léky všeho druhu. A kdo slepě věří, že to s ním naše zdravotnictví myslí jen dobře, tak kývne na všechno, co je mu doporučováno. A tak jsem hned po úraze začal jíst léky, protože mi lékaři tvrdili, že se bez nich neobejdu. Každý lékař mi napsal nějaké ty léky a brzy jsem polykal plnou polévkovou lžíci prášků denně.
Když mi z toho začalo být špatně, napsali mi další léky, aby to žaludek vydržel. Skoro po roce, kdy už jsem se dostal z nemocnice domů, jsem polykal asi 24 léků denně. Necítil jsem se dobře, byl jsem neustále unavený, trpěl jsem na časté záněty. Nebyl týden, aby ke mně nepřijela záchranná služba něco akutně řešit.
Navíc jsem byl neustále nucen jezdit k různým lékařům, kteří mi předepisovali další a další léky, pro které jsem si musel často osobně jezdit. Každý takový výlet byl vyčerpávající a stresující akcí na půl dne. Tak to šlo první dva roky po mém úrazu.
To muselo být vyčerpávající…
Ano, velmi. Uvědomil jsem si, že jsem sice na vozíku, ale pokud s tím sám nezačnu něco dělat, tak mě takový styl života úplně zlikviduje. Proto jsem se rozhodl k radikální změně a lékařům oznámil, že chci snižovat množství léků, které beru. A ejhle, nastal velký problém!
Lékaři málokdy sdíleli můj názor, právě naopak. V podstatě byli opačného názoru a často mi to vyčítali. Někteří na mne dokonce rozčíleně křičeli, že ty léky brát musím a že je budu muset brát celý život. Můj názor, že se bez některých léků mohu obejít, se lékařům vůbec nelíbil.
Rozhodl jsem se proto, že je začnu vysazovat sám. Moje tělo už si na ty léky vypěstovalo závislost, a tak, když jsem nějaký lék přestal brát, tělo reagovalo velice prudce. Zhoršilo se mi výrazně brnění těla, měl jsem časté, velmi silné spazmy (to jsou projevy poškozené míchy) a ty stavy byly skoro nesnesitelné. Řekl jsem si ale, že to vydržím. Rodině jsem tvrdil, že se cítím líp, i když mi bylo mnohem hůř.
Každý týden jsem vysadil jeden lék nehledě na to, co se se mnou dělo. Asi půl roku jsem zažíval hrozné stavy, kdy mě celé tělo nesnesitelně brnělo a docházelo k silným „záškubům“ v různých částech těla. Přesto jsem věřil, že nastane zlom. A on skutečně nastal. Najednou ty negativní projevy začaly slábnout, a to mě velice povzbudilo. Věděl jsem, že nad léky vyhraji a že to už nevzdám!
Třetí rok po úraze už jsem nebral žádné léky a bylo mi mnohem líp, než když jsem je bral. Nyní už 16 let neberu ani jeden lék. Není to malý zázrak? Kde bych asi dnes byl, kdybych slepě věřil názorům všech lékařů? Nechť si každý o tom udělá úsudek sám. Naše těla jsou živé organizmy a tělo má mimořádné samoléčitelské schopnosti.
Na úvod jste zmínil, že jste se v mládí příliš nezajímal o význam stravy. Co vás přimělo změnit názor a začít se o ni zajímat o něco víc?
Pro člověka je přirozené chodit, nikoliv sedět celý den na kolečkovém křesle. Sezení zkrátka není přirozené, tedy to dlouhodobé, a tak i na mě se to mnohahodinové sezení každý den nějakým způsobem podepsalo.
Asi před 2 lety jsem začal mít bolesti břicha. Myslel jsem si, že to zase samo přejde, ale nepřešlo. Naopak se to zhoršovalo a začalo mě to čím dál víc obtěžovat, protože jsem už ani v noci nemohl normálně spát. Podstoupil jsem ultrazvuk břicha, potom CT vyšetření a nic se nezjistilo. Tvrdili mi, že to je neurologického původu, tedy spojené s úrazem a s porušenou míchou. Já jsem tomu nevěřil a tušil, že problém bude jinde.
Táhlo se to už příliš dlouho a pomoc žádná. Nakonec jsem usoudil, že to bude v žaludku, takže mi udělali gastroskopii a byl tam vřed. Bral jsem na to léky a při další kontrole byl vřed zahojený. Ulevilo se mi a zase jsem se cítil lépe. Jenže po čase se ten problém objevil znova, a tak jsem na to opět dostal stejné léky. Bylo mi jasné, že se točím v začarovaném kruhu a že stejné léky nejsou trvalým řešením. Ta představa, že to tak budu muset dělat stále dokola, se mi vůbec nelíbila, proto jsem začal hledat jinou možnost.
Jak jste se dozvěděl o zelených potravinách?
Právě v této době jsem si vzpomněl na vyprávění mé pečovatelky o zeleném ječmeni. Tenkrát, když o tom mluvila, tak jsem ji moc neposlouchal, ale utkvěla mi v paměti informace, že to pomáhá při různých zdravotních obtížích. Řekla mi, že to seženu u mého obvodního lékaře dr. Vejrycha, ke kterému jsem v té době začal chodit na biorezonanci. Tam jsem si poprvé zakoupil zelený ječmen a při té příležitosti ochutnal i řasu chlorellu.
Protože mi to hned chutnalo, rozhodl jsem se koupit si oboje najednou. Od 1. června 2018, jakmile jsem dobral léky na léčení vředu, jsem si začal míchat každý den nápoj z ječmene a jíst chlorellu. Byla to láska na první ochutnání! Šťávu z ječmene považuji za lahodný nektar a chlorellu za jeho dvojče. Cítil jsem to už, když jsem uviděl to krásné balení, které lahodí oku a jako by mi říkalo, pij nás a jez nás, jsme tu pro tebe, abychom ti pomohli.
Kdy jste pocítil první změny?
Už za dva týdny jsem začal pociťovat výraznou změnu k lepšímu. Nyní je to víc než čtvrt roku, co jím zelené potraviny Green Ways a mohu říci, že problémy téměř nemám. Spím skoro jako dřív (tedy celou noc) a zjistil jsem, že to působí komplexně, protože se celkově cítím lépe. A co je velmi důležité, na rozdíl od léků nemají „zelenáče“ negativní vedlejší účinky.
Zelené potraviny vám nezničí játra ani ledviny, jako léky farmaceutické, naopak vám je budou udržovat v kondici a dodají tělu komplexní řadu vitamínů a stopových prvků, posílí imunitu a vaše tělo vám za to bude vděčné.
Považuji ječmen a chlorellu za své kamarády, už se zabydlely u mě doma a staly se mojí součástí. Myslím, že mi doslova zachránily život, protože můj stav se neustále zhoršoval a klasická medicína mi už neuměla pomoci.
Jsme velmi rádi, že vám zelené potraviny pomáhají a ulehčilY vám život…
Ano, musím poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že se zelený ječmen a chlorela pěstují a dbá se velmi o jejich kvalitu, protože kvalita je nesmírně důležitá součást zelených potravin.
Děkuji také své poradkyni Olze Vejrychové, která se velmi zasloužila o to, že jsem se s ječmenem a chlorellou tak skamarádil. Po zakoupení zelených potravin se hned od začátku zajímá o to, jak můj organismus na jejich působení reaguje a vše kolem zelených potravin mi velmi vstřícně, pečlivě a trpělivě vysvětluje.
Pro mě je zelený ječmen a chlorella lékem. Nemyslím lékem ve smyslu léku farmaceutického, to bych jim ublížil. Pro mě jsou lékem opravdovým. Chtěl bych se dočkat doby, kdy by člověk přišel k lékaři a lékař by se zajímal o to, co jíme a pijeme, a zelené potraviny by se staly součástí jídelníčků většiny populace.
Zkrátka – děkuji ti, zelený ječmeni, a děkuji ti, chlorello, že jste tu pro mě každý den.
Oldřich Urban, Trutnov